Světovost je zřejmě světovost a zastupitelé z plzeňské Doubravky, kteří nevěděli, jak dosáhnout této světovosti, se rozhodli pro tento cíl postavit sochu posledního rakouského císaře Karla přímo před místní polikliniku. Dvoumetrová plastika manželů Stoklasových z Nečtin je prý nikoli provokací, jak tvrdil v den odhalení, tedy 1. dubna, ředitel zmíněného léčebného zařízení Tomáš Mach, protože Karel, který údajně představoval multikulturní soustátí, »jehož konec vedl ke dvěma diktaturám«, ale zasloužil se prý po svém nástupu i o »zachování sociálního smíru«, nejen tedy o zakončení války. Zbývá dodat, že peníze na instalaci a zřejmě na celý projekt poskytla firma Privamed, jež polikliniku provozuje. Jde o původně městské zdravotnické zařízení zprivatizované koncem roku 1995.
Socha postavená před poliklinikou vyvolá mnoho otázek. Už tvrzení, že vlastně konec Rakousko-Uherska »vedl ke dvěma diktaturám«, je nesmysl. Z rakouského soustátí vznikla, pokud jde o nás, demokratická Československá republika a je už známo, že ve vilémovském Německu, pokud by válka dopadla jinak, se připravovaly plány nejen na odejmutí severočeské pánve mocnářství, ale i na postupné spojení německorakouských zemí, kam počítali i nás, s Německem. Konec války a Versailleská dohoda těmto plánům na čas odzvonily. Znovu později spojení bylo řešeno anšlusem.
Je tu i tvrzení o tom, že se císař Karel pokoušel už v roce 1917 uzavřít separátní mír a kvůli tomu vyslal svého emisara do Itálie (Sixtova aféra). Ano, pokusil se. Jenže proto, že Rakousko-Uhersko bylo už v té době před hospodářským koncem. V zázemí byl hlad, nebyly rezervy, chyběly suroviny. Bylo jen záležitostí měsíců, kdy se soustátí dostane do revolučního varu, který by smetl nejen císařství, ale možná předešel i revoluci v Rusku. Nejen tu jarní »demokratickou«, ale také tu pozdější vedenou bolševiky – říjnovou. Ono jednání, dnes tak často zmiňované, bylo jen sondami, které stejně skončily, když se o nich dozvěděli v Berlíně. Karel »šel na kobereček« a na další měsíce byl poslušným žáčkem berlínského Viléma a dělal, co Německo chtělo. Válečné ofenzívy z těchto let to dosvědčují a nezbrzdila je ani výměna náčelníka generálního štábu, ostatně především pro vojenské neúspěchy v tyrolských horách, jímž byl Karlův člověk. Následné ofenzívy »na Piavě« stály životy tisíců Čechů a Slováků oblečených do rakouských a uherských uniforem. V říjnu 1918 už prý, jak mně vyprávěl dědeček, i náboje začaly docházet. A přesto se stále válčilo a umíralo.
Organizátorům z Plzně jde prý také o Karlovu snahu o »sociální smír«. Jak to vlastně bylo? Mluví se o třech zákonech – zákon na ochranu nájemníků, o vytvoření ministerstva sociální péče a ministerstva národního zdraví. To jistě bylo pozitivum jeho vlády. Jenže ve stejné době se utužil policejní systém, jenž pronásledoval všechny, kteří se odvážili bojovat za jistou sociální spravedlnost. Hlad a zoufalství lidi nahnaly do ulic. Připomínám hladovou demonstraci v Prostějově, při níž vojsko začalo střílet do demonstrantů a zavraždilo 23 lidí. To bylo 26. dubna 1917. Další hladové akce následovaly v květnu – Praha, Brno, Nový Jičín, Rumburk, Soběslav…, v červnu stávkovali pražští kovodělníci, v červenci pro demonstrace muselo na Ostravsku být vyhlášeno stanné právo atd., atd. Mohu připomenout i vzpoury vojáků v Rumburku, Boce Kotorské, Kragujevaci z osmnáctého roku, také kvůli hladu a válce, které končily rozsudky smrtí. V Kragujevaci bylo popraveno dokonce 44 slovenských vojáků. Že by o tom všem císař nevěděl? Že by tomu nedokázal zabránit? Kde bylo jeho sociálno?
Pan ředitel Mach nám při té příležitosti sdělil, že pomník instalovali proto, »aby se lidé nad historií trochu zamysleli a vnímali ji i jinak, než je to učily soudružky učitelky«. Tedy, že by nám zřejmě bylo dobře za mocnářství. Opomněl však říci, že český jazyk stále nebyl roven německému, že ve volebních okrscích v převážně německém prostředí stačilo méně hlasů ke zvolení poslance, že ona válka nebyla válkou českou, proto na rozdíl od »kašpéráků«, kteří šli do ní s prapory, z českého slánského okresu a odjinud muži šli se smutkem a odporem a ženy je doprovázely s pláčem a beznadějí.
V jediném se s panem Machem ztotožňuji. Ona instalace je pro ono zamyšlení skutečně příležitost.
Jaroslav KOJZAR
Yurri Simon
Teda Kojzare, vaše starosti bych chtěl mít….
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/buca-ukrajina-valka-rusko-srebrenica.A220403_090724_zahranicni_pukk