Všichni známe pojem sociální inkluze. Je to splynutí lidí s většinovým obyvatelstvem, které má zájem o začlenění minority do majoritní společnosti. Nechci psát o inkluzi dospělých jedinců, ale o začlenění ukrajinských dětí mezi naše české. Velkým problémem ukrajinských dětí je jejich jazyková vybavenost. K tomu, aby tyto děti překlenuly jazykovou bariéru, nemohou být ihned začleněny do našich běžných tříd. Aby se naučily nejen komunikovat, ale i číst a psát, potřebují přípravnou třídu alespoň na jeden rok. Teprve poté můžeme dítě začlenit do běžné třídy. Během této překlenovací doby se musí děti i rodiče seznámit s českým školským systémem, tradicemi, zvyklostmi apod.
Naše vláda prozatím uvolnila 5,2 miliardy korun do konce srpna na začlenění ukrajinských žáků do škol. Je registrováno 125 tisíc ukrajinských uprchlíků od tří do 18 let. Ve skutečnosti jich bude více. Jenže pan ministr začleňuje tyto žáky ihned do běžných tříd. Zná vůbec ministr Gazdík kurikulum ukrajinského školství? To se liší především v hodnocení (čtyřstupňová klasifikace, ročníkové zkoušky, malá maturita…).
Uvědomuje si ministr, že naše české děti už trpěly dost? Nejdříve to byla v roce 2016 inkluze žáků ze speciálních tříd do běžných. Dodnes tuto inkluzi nikdo férově nevyhodnotil. Jinak by musel přijít na to, že stát nic neušetřil, což bylo asi i skutečným záměrem, ba naopak. Také by přišel na to, že nemáme dostatek asistentů pedagoga, že došlo k dalšímu poklesu úrovně vzdělání, že se ve třídních kolektivech zvýšila šikana. I to by bylo na dlouhou diskusi.
Další ránu naše děti dostaly v roce 2019 vinou covidu, kdy měly jednu z nejdelších distančních výuk v Evropě.
A nyní opět bez vlastního zavinění jsou nucené nastavit druhou tvář. V důsledku okamžité integrace ukrajinských dětí do běžných tříd se výuka opět zbrzdí. A tak pedagog namísto toho, aby se pokoušel částečně napravovat mezery ve vzdělání způsobené distanční výukou, bude nucen je dál prohlubovat. Takové řešení je unáhlené a nebude pozitivní pro české, ale ani pro ukrajinské děti.
Zřízení přípravných tříd alespoň pro žáky základních škol na jeden rok s dopoledním vyučováním například v družinách, školních jídelnách, když chybí volné třídy, by bylo podle mého názoru přínosnější než okamžitá integrace. Po roce bychom už znali i počty žáků a ukrajinských pedagogů, kteří u nás zůstanou. Asimilace ukrajinských dětí s novým prostředím by mohla probíhat odpoledne prostřednictvím volnočasových aktivit.
Vítězslava BABOROVÁ